MR. MCMAHON - Rány jsou jen jako, ale bolest je skutečná
Chodil jsem na základku, psal se rok 1993 a do třídy někdo přitáhl téma amerického wrestlingu. Zachvátilo to všechny jako požár.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ve skupině THE FERRYMEN se sešly tři slavné osobnosti. Hlavní postavou je kytarista Magnus Karlsson. Magnus funguje ve velkém počtu uskupení a působí i jako dvorní skladatel pro projekty ze stáje Frontiers Records...
V květnu loňského roku se tato pětihlavá německá hydra vynořila z temných hlubin oceánu, vychrlila zničující modrou plazmu špičkového death metalu a zase důstojně zaplula pod hladinu.
Zářijovou (2024) porci alb shrnu tradičním konstatováním, že toho v daném měsíci bylo zase vážně plno.
Středobodem druhé části článku je můj pohled na legendární desku PRAŽSKÉHO VÝBĚRU. Pohled, ve kterém se mísí dětská naivita i odstup dospělého člověka.
Je nový rok, načase naštartovať aj kultúrny život, keď už všetko ostatné na Slovensku vyzerá tak, že za toto raz kadekto.
Možná by se mohlo zdát trochu kontroverzní zařazovat Nicka Cavea a jeho NICK CAVE & THE BAD SEEDS mezi retro, ale jelikož jsem jeho desku roku 2024 vynechal z pravidelných měsíčních nadílek...
Leden roku 1983, Hradec Králové. Venku je zima jako když praští, ale na pódiu Filharmonie začíná teplota stoupat.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.